Východisko:

Dnešní, velmi často, liberální výchova není založena na pravidelnosti a dodržování denního režimu. Děti si většinou tvoří svůj program samy a příprava do školy v něm nebývá na předních místech. Za ideální stav lze považovat, když se dítě naučí připravovat do školy pravidelně již od 1. třídy a bude v tom pokračovat v průběhu celého studia. Takovýchto dětí je však velmi málo. Většina žáků se začne cíleně „učit“ až ve chvíli, kdy se objeví první problém ve zvládání učiva (včetně zhoršené klasifikace). Této fázi většinou předchází nárazovité pokusy „ se učit“ těsně před plánovaným zkoušením nebo větší písemkou. S pravidelnou přípravou na výuku se však většina žáků (zejména z řad těch nadanějších nebo více odolných) setká až po přestupu z 9. třídy na III. stupeň – tj. střední školu nebo učební obor. Najdou se i tací, kteří rady typu „jak se učit“ shánějí až v rámci přípravy na závěrečné zkoušky nebo maturitu. Nejefektivnější je „naučit se učit“ již v průběhu I. stupně ZŠ – kdy má dítě o školu přirozený zájem, zatím nemá žádné závažné problémy a ještě se u něj neprojevila puberta, tudíž je větší předpoklad, že si nechá od rodičů poradit. Na II. stupni pak již dokáže pracovat samostatně a v dalším studiu svůj učební styl postupně upravuje dle nároků ze strany školy a vlastních schopností a dovedností. Postup v přípravě na výuku se v jednotlivých obdobích studia liší – zejména v souvislosti s vývojem osobnosti. Další odlišnosti v rámci jednotlivých období se ještě objevují v souvislosti s případnými poruchami učení, paměti, pozornosti apod. Základ je však vždy stejný – podrobněji viz níže.

Základ:
1. Rozumím = umím, stačí přečíst, utřídit, procvičit (nejdůležitější pro II. a III. stupeň), na I. stupni (zejména zpočátku) někdy stačí jen mechanické učení. Jde však jen o dočasnou, vývojovou fázi. U dětí se slabším nadáním trvá déle, někdy po celou dobu studia. U dětí inteligentních naopak podstatně kratší dobu.
2. Nerozumím = učím se mechanicky, zpaměti, „plavu“ v učivu, rychle zapomínám, hledám pomoc. Řešení = udělat cokoli, abych učivu rozuměl – viz bod č.1.

Základní postup:
1. motivace – lépe se učí to, co nás upoutá, zaujme
2. od mechanického zapamatování (začátek I. stupně) k logickému (II. a vyšší stupeň)
3. málo, ale pravidelně
4. od učení pod vedením rodičů, postupně až k samostatné práci – kontrola a pomoc na vyžádání dítěte (studenta)
5. pracovat vždy stejným způsobem, v obdobnou hodinu, za stejných podmínek (pracovní místo) – šetří čas i vloženou energii
6. být ochotný změnit učební styl (často překonat úzkost ze změny), pokud se začne jevit jako výhodnější (souvisí s vývojem dítěte, co vyhovovalo na I. stupni, nemusí fungovat na II. a později)
7. vybrat, co je důležité, významné – zpočátku dělají rodiče, od konce II. stupně zvládá žák sám
8. napomáhat s uspořádáním = názorně, přehledně, jasně a stručně
9. představivost – využívají ji všechny paměťové techniky, pokud si chceme posílit paměť, musíme představivost rozvíjet a procvičovat. Zapojit co nejvíce smyslů – zrak (nejjednodušší – tzv. vizualizace), zvuk, chuť, hmat, čich, pohyb. Představivost zapojuje do činnosti i pravou mozkovou hemisféru a tím pomáhá přemisťovat informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti, dochází k tzv. zakódování
10. zapamatování si většího množství informací – nové informace seskupit do určitého systému, nezaměřovat se na detaily (nutné rozumět termínům, nesmí být složité, abstraktní)
11. pravidelně opakovat – paměťové stopy nedostatkem posilování slábnou

Volba učebního postupu, stylu:
1. dědičnost – jak se učil táta, máma, případně sourozenec nebo jiný příbuzný?, je šance, že na optimální postup už přišli sami, stačí ho jen přijmout a případně upravit (zrakový typ, sluchový, pohybový, jejich kombinace). Většinou je však nutné jednotlivé styly kombinovat – zejména na III. stupni a při potřebě naučit se větší množství látky, např. na ústní zkoušení většího rozsahu, včetně přípravu na maturitu, závěrečné zkoušky apod. – spojit tzv. „aktivní čtení“ (zrakový typ), seskupit informace do systému (buď číst vše k jedné otázce nebo si celý blok učiva na otázky rozdělit), zapsat osnovu a důležité pojmy (pohybový – motorický typ, na hranici se zrakovým) a na závěr se pokusit na dané téma hovořit, dle vytvořené osnovy, podobně jako při ústním zkoušení (sluchový typ). Rozdíly u jednotlivých studentů se projevují v odlišné délce jednotlivých částí.
2. jak se učí spolužák, kamarád? – vyzkoušet, upravit
3. využít dostupné literatury k danému tématu – snažit sám sebe zařadit k jednotlivým učebním stylům, případně požádat o pomoc odborné pracoviště, např. Pedagogicko – psychologickou poradnu

Příprava na I. stupni

Cíl:

naučit dítě se pravidelně připravovat. Zavést systém v této činnosti. Zpočátku za úplné spolupráce s rodiči. Později, záleží na dítěti, vést k co největší samostatnosti (tak aby bylo schopné se na II. stupni připravovat samo). Dítě musí tuto činnost považovat za naprosto přirozenou a běžnou. Pozor na žáky, kteří v tomto období s učením nemají naprosto žádný problém – na případné neúspěchy v období puberty reagují daleko hůře, než děti, které se již s určitými prospěchovými obtížemi setkaly. U těchto dětí mohou rodiče daleko rychleji přejít do fáze minimální dopomoci – ale je nutné neustále sledovat a kontrolovat, zda dítě postupuje při přípravě systematicky. Čím důkladněji se nám to povede, tím méně starostí budeme mít se svými dětmi v tomto směru v budoucnu. Využít základní výhody dané věkové skupiny – mechanická paměť, tvárnost a přizpůsobivost, radost ze hry. Pozor – inteligentní dítě daleko dříve než jeho vrstevníci ztrácí schopnost převážně mechanického zapamatování a k učení potřebuje přistupovat již jako žáci z II. stupně (logická úvaha, hledání souvislostí apod.)

Specifika:

  • 1. již od 1. třídy dělit přípravu na tři základní části

a) písemné úkoly a přímé požadavky učitele
b) běžné opakování učiva na druhý den, zejména pamětného – slovíčka z cizího jazyka, pravidla pravopisu, násobilkové spoje, později příprava na ústní zkoušení
c) opakování učiva, které dělá dítěti problémy, včetně nácviku u dětí s SPU a jiné

  • 2. začít se učit až po určité době odpočinku, po návratu ze školy
  • 3. střídat úkoly vyžadující logické myšlení s krátkodobým učením paměťovým
  • 4. naučit dítě, že to, co je barevně podtrženo, snáze si zapamatuje
  • 5. stěžejní učivo, které se nedaří zapamatovat – napsat velkými písmeny a umístit v bytě na místa, která má často na očích
  • 6. k zapamatování již v této době využíváme propojování s informacemi, které dítě zná z jiných zdrojů – z encyklopedií, z rodinných výletů (historické památky, výlety do přírody), využíváme dětskou zvídavost (zájem, otázky dítěte)
  • 7. často pochválit, povzbudit
  • 8. pokud dítě něco nebaví, předcházejícím krokem je, že mu daná věc nejde, pokud mu daná věc nejde opravdu značně, dítě to nejen nebaví, ale může se i zaseknout a odmítnout pracovat – cílem je najít i na neoblíbeném předmětu něco, co dítěti jde nebo se mu daří alespoň trochu, ocenit to a na tom dále stavět, náprava obtíží nikdy nezačíná od problematického místa, ale je nutné se vrátit v látce do místa, které dítě ještě plně chápe a zvládá
  • 9. vymezit dítěti pro učení konkrétní čas – vhodně ho zakomponovat do denního programu (přesně určený čas na úkoly a na zájmovou činnost, dodržovat), je možné větší přestávkou oddělit činnosti 1.a) + 1.b) od činností 1.c) – aby příprava na výuku nebyla v jednom celku příliš dlouhá, činnosti z oblasti 1.c), zejména SPU nácvik nesmí přesáhnout 10 minut, večerní čtení je možné orientovat do rituálu ukládání k spánku – dle volby rodičů
  • 10. práci dělit na kratší úseky, prokládané odpočinkem (vypětí 10-20 minut, pauza 5 minut a opět vypětí 10-20 minut, atd., později lze fázi vypětí prodloužit na 20-30 minut, pauzy až na 10-15 minut)
  • 11. vymezit prostor pro učení, mít připravené učení, rozmyslet si postup činností (začít s nejlehčím úkolem, navázat nejtěžším, dokončit zbývající)
  • 12. vyloučit rušivé podněty, dítě nesmí být hladové, žíznivé, ospalé….
  • 13. vymezit pravidla, důsledně je vyžadovat, nesmějí však být ani příliš těsná ani příliš volná
  • 14. pravidelně opakovat učivo, obměny činností v rámci jednoho tématu – písemné zpracování, ústní zkoušení, opakování prostřednictvím her, soutěží, kvízů, práce s výukovými programy na PC, situaci upravit tak, aby dítě bylo úspěšné alespoň v některých činnostech
  • 15. umožnit kvalitní relaxaci po učení – nejlépe pohyb na čerstvém vzduchu, platí ale, že pokud jsme nuceni domácí přípravu příliš řídit a je díky problémům dítěte delší, než je běžné, do zálib dítěte a způsobu trávení volného času příliš nezasahujeme
  • 16. podporovat zájmy a koníčky, pomoci najít činnosti, ve kterých bude úspěšné, budou mu přinášet radost. Děti takto úspěšné daleko lépe zvládají případné školní neúspěchy.

Příprava na II. stupni

Cíl:

naučit dítě (pokud to ještě z předchozího období neumí), že příprava na výuku se skládá ze tří hlavních částí:

  • a) písemné úkoly a přímé požadavky učitelů
  • b) běžné opakování učiva na druhý den, zejména pamětného – slovíčka z cizího jazyka, pravidla pravopisu, násobilkové spoje, později příprava na ústní zkoušení
  • c) opakování učiva, které dělá dítěti problémy, včetně nácviku u dětí s SPU a jiné

Výhodou této skupiny je především rozvíjející se schopnost logického myšlení a schopnost nacházet souvislosti mezi předchozím a novým učivem. Velkou nevýhodou (včetně ustupující schopnosti mechanického zapamatování) jsou změny související s probíhající pubertou. Toto období je pro rodiče nejtěžší, pokud chtějí s vedením k přípravě na výuku začít právě teď. Většinou je potřeba trvat na svém, i když je výsledný efekt ve škole minimální až nulový a počkat, až nejhorší fáze puberty pomine. Díky tomuto postupu nevzniknou z tohoto období tak velké mezery v učivu a je pak na co navázat na III stupni – kdy už se sice dítě (student) učit chce, ale výsledky jsou mizivé (není na co navázat). Rada pro rodiče v depresi z neustále opozice svého pubertálního dítěte – pokud ustoupím (což je cílem puberťáka) a do učení ho nutit nebudu, bude výsledek ještě horší. Pokud se dítě ve škole nelepší, ale ani nehorší, je to vlastně velké plus.

Specifika:

  • 1. platí vše výše uvedené – pozor! dítě již nedokáže zvládat učení jen formou memorování, biflování, musí používat logické vazby, souvislosti mezi dříve naučeným a současnou látkou, využívat všeobecný přehled a překrývání jednotlivých předmětů, snažit se získávat informace i z jiných zdrojů než jen ze zápisků ve školním sešitě
  • 2. pokud se s dítětem dosud pravidelně nepracovalo a k řízenému učení dochází až v souvislosti se školním neúspěchem, lze očekávat, vzhledem k probíhající pubertě vzdor, opozici – nutno se obrnit trpělivostí, nastavit priority (někdy je bohužel cílem učení jen „nepropadnout“ a být úspěšný alespoň v některých předmětech) – platí zde hlavně bod č.8 z přehledu pro I. stupeň
  • 3. většina dětí v tomto období s rodiči nebojuje o plnění písemných úkolů – zde je spíše problém, mít vše zapsané, často žáci řeší situaci kolem úkolů tak, že si schválně zadání nezapíší, za zapomenutý úkol sice dostanou pětku, ale mají volné odpoledne na své aktivity – osvědčuje se, domluvit se s učiteli, aby do žákovské knížky uváděli – „zapomněl Dú z Čj, str. 55, cv.4“. Rodiče tak mají šanci dítě donutit k dodatečnému vypracování, což je pro přípravu na výuku přínosné. Při poznámce typu „Zapomněl Dú. Opět zapomněl Dú. Opakovaně zapomíná Dú“, rodiče sice mohou dítě potrestat, ale výukově to žádný efekt nemá (vlastně ani výchovně, puberťák totiž dosáhl svého a z běžných trestů si většinou nic nedělá)
  • 4. někteří žáci jsou přesvědčeni, že „učit se“ – tzn. běžné opakování učiva na druhý den a opakování učiva, které dítěti dělá problémy, je něco špatného, co je vyřazuje z běžné vrstevnické skupiny. Často jim totiž úspěšní spolužáci nepřiznají, že se doma pravidelně učí a jejich výborné výsledky se pak jeví jako známka nadprůměrné inteligence (kdo se učí, je šprt a zbabělec, nemůžu za to, že mi to jde samo). Kompromisem je dítěti vysvětlit, že se učit bude, ale nebude to spolužákům říkat – vhodné je zvolit takovou dobu učení, aby nekolidovala s běžnými vrstevnickými aktivitami (aby dítě nemuselo ostatním říkat, že s nimi jít ven nemůže, protože se musí učit). Sice se nedoporučuje tzv. „noční učení“ po 20h, ale některým žákům to naopak vyhovuje více, než se učit v odpoledních hodinách.
  • 5. nejdůležitější je Základ = umím, stačí přečíst, utřídit, procvičit
  • 6. pokud neumím, nerozumím a rodiče mi to nedokáží vysvětlit – je potřeba zapojit do přípravy na výuku další osoby, např. formou doučování (někdy látku dítěti úspěšněji vysvětlí spolužák nebo starší kamarád, než vyučující nebo jiný dospělý)

Příprava na III. stupni
Cíl:

naučit se připravovat co nejvíce efektivně (na vysoké škole je objem učiva ještě větší – neefektivní způsob přípravy je pak častým důvodem pro nezvládání nároků vysoké školy – student se však nesprávně domnívá, že problém je především v jeho inteligenci). Pružně reagovat na změny v požadavcích ze strany školy. Být aktivní při případném řešení problémů – nebát se požádat o pomoc spolužáky, učitele, případně zajistit si placené doučování. Největší výhodou této skupiny bývá motivace – student se na rozdíl od žáka v pubertě, na II. stupni, již připravovat chce, ale často neví jak.

Specifika:

  • 1. vše výše uvedené, zejména Základ = umím, stačí přečíst, utřídit, procvičit
  • 2. kdy se učit – záleží na každém individuálně, důležité je, aby se tak dělo v pravidelnou dobu
  • 3. kde se učit – hlavně ve vlastním prostoru, v dosahu všech potřebných pomůcek a učebnic, nejlépe sedět a dělat si poznámky, možno však v jakékoli poloze – potřeba mít určité pohodlí, ale ne tak velké, aby nás svádělo k odpočinku, k memorování je zase naopak lepší pohyb (chůze)
  • 4. nejefektivněji = ve škole: nejdůležitější je dávat pozor při výuce, ve škole slyšíme výklad, učivo vidíme v učebnici a na tabuli základní body či obrázky, viděné a slyšené si zapisujeme a kreslíme do sešitu a na závěr nahlas opakujeme a rekapitulujeme, čím více smyslů zapojíme, tím je učení efektivnější
  • 5. domácí učení – opět Základ = umím, stačí přečíst, utřídit, procvičit. Jinou metodu zvolíme pro fyziku a jinou pro dějepis, ale porozumění látce je vždy prioritou
  • 6. osobní systém učení (aktivní čtení = látku několikrát projít, hledat důležité informace a jejich návaznost, zapojit co nejvíce smyslů, vytvářet představy – alespoň vizuální)

a) shromáždit všechny podklady (učebnice, sešity atd.), včetně pomůcek (psací potřeby, prázdné listy na zpracování poznámek, kalkulačku, slovníky, atd.)
b) učení rozdělit na větší logické celky
c) každý celek nejprve rychle pročíst, získat celkový přehled a najít nejdůležitější poznatky
d) dělat si poznámky, podobně jako při psaní „taháku“ – nutno látku logicky členit, ke každé části si dělat nejdůležitější poznámky, případně si načrtnout obrázky
e) vypracovat kontrolní otázky, nahlas na ně odpovědět – i s pomocí „taháku“, při přípravě na maturitu se podklady shromažďují k zadané otázce nebo tématu, poznámky = zpracování otázky, pokud se spolužáci domluví, že si otázky ke zpracování rozdělí, je pro studenta vždy výhodnější takto zpracovanou otázku zařadit mezi podklady a poznámky si stejně vypracovat samostatně (každý má jiný způsob zpracování a z odlišného způsobu se učí hůře)

  • 7. řešení úloh – např. matematických:

a) vypsat vzorce z dané kapitoly v učebnici na kartičku
b) při výpočtu mít tuto kartičku před sebou
c) vybírat potřebné vzorce, dosazovat do nich, upravovat – při opakovaném četní z kartičky se vzorce postupně ukládají do paměti – tento postup je efektivní hlavně u zrakového typu, u sluchového typu je vhodné při výběru vzorce číst vše nahlas (slyšet se)
d) umím vzorec – neumím ho použít: požádat o pomoc spolužáka, rodiče, jinou osobu, která mě to bude doučovat, možné je i pokusit se zjistit postup podle vyřešených úloh (obrácený postup)

  • 8. opakování – uložit naučené do dlouhodobé paměti

a) propojit levou a pravou hemisféru (levá „myslí“ logicky, pravá je sídlem emocí a tvořivosti), propojením dokážeme uložit vše do dlouhodobé paměti
b) více smyslů – číst si nahlas, poslouchat se, dělat si poznámky, malovat obrázky, grafy
c) trénovat paměť – výzkum potvrdil, že tato oblast se u studentů medicíny po 1. ročníku několikanásobně zlepšila proti začátku roku, jedná se tedy o část schopností, které je možné vytrénovat (na rozdíl od logického uvažování, které je vrozené) a nelze se tedy vymlouvat, že na „problémy s pamětí“ (kromě skutečně diagnostikovaných onemocnění)

  • 9. odpočinek – při učení větších celků dělat pravidelné přestávky, zhruba po půlhodině intenzivní práce, pauza 15 minut – nutné změnit polohu, protáhnout se, projít, vyvětrat místnost, delší pauza pouze na jídlo

Zpracovala: Mgr. Pavla Šimánková, speciální pedagog PPP Česká Lípa
(v některých částech textu byly použity informace z článku z časopisu Rodina a škola, Morsteinová, J.: Pomoc, moje dítě se neumí učit!)