(Projevy dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyspraxie, dyskalkulie, ADHD)

Specifické poruchy učení se neprojevují pouze ve čtení, psaní, pravopise a počítání, ale postihují:

  • kognitivní (poznávací) procesy s typickými poruchami krátkodobé paměti, v pracovní paměti, v procesu automatizace a v soustředění
  • sociální vazby jedince
  • v souhrnu mohou ovlivnit celou jeho osobnost


Dyslexie
Jedná se o sníženou schopnost naučit se číst běžnými vyučovacími metodami (přiměřenými rozumové úrovni), typické jsou obtíže v rychlosti, správnosti, porozumění čtenému textu.

Specifické chyby při čtení:

  • snížená schopnost spojovat psanou a zvukovou podobu hlásek
  • odchylky ve zrakovém vnímání – nedostatek schopnosti diferencovat optické obrazy; obtížné rozeznávání tvarů, záměna podobných písmen – t, f, se zrcadlově podobné útvary, p, b, d…
  • záměna zvukově blízkých hlásek, znělosti, měkké – tvrdé slabiky (di – dy), nerozlišení sykavek
  • nedodržení pořadí, nedostatečná schopnost pravolevé orientace, inverze, sen – nes…
  • nedostatečná analyticko-syntetická schopnost, obtíže při spojování písmen do slabik a slov
  • vynechávání písmen, slabik, částí slov
  • problém číst skupiny souhlásek
  • nedodržení délek, vynechání interpunkce
  • dvojí čtení
  • nejistota, těžkopádnost
  • domýšlení – kompenzace (umí text zpaměti, orientuje se podle k1íčových slov)
  • neporozumění, čtení bez porozumění
  • odlišné oční pohyby při čtení
  • odchylky ve sluchovém vnímání
  • deficit v oblasti jazyka


Dysortografie
Jde o specifickou poruchu pravopisu, která se týká jen určitých jevů, ne celkové schopnosti zvládnout gramatiku.

Příklady specifických chyb:

  • záměna tvarově podobných písmen (tiskacích, psacích apod.)
  • záměna zvukově blízkých hlásek, znělosti
  • nerozlišování sykavek
  • nerozlišování měkkých/tvrdých slabik di, ti, ni, dy, ty, ny
  • chyby ve zvukových celcích (přehazování, vynechávání, přidávání písmen, slabik)
  • nedodržení délek samohlásek, vynechání interpunkce
  • problémy ve slabikách se slabikotvornými r, l
  • špatné rozlišování konce slova, věty
  • umí gramatickou poučku ústně, neumí ji použít v písemné podobě


Dysgrafie
Znamená specifickou poruchu grafické stránky projevu, neschopnost napodobit a zapamatovat si tvar písmen, neschopnost psát čitelně, stejnosměrně, úhledně.

Příklady specifických chyb při psaní:

  • obtížné zapamatování tvarů písmen
  • nestejná velikost písmen, nedodržování a kostrbatost linie
  • přepisování, obtížné spojování
  • záměna tvarově podobných písmen (tiskacích, psacích)


Dyskalkulie
Znamená specifickou poruchu matematických schopností.

Dle charakteristiky konkrétních obtíží se rozlišuje dyskalkulie:

  • praktognostická – narušená schopnost manipulace s předměty konkrétními či nakreslenými a jejich přiřazování k symbolu čísla, postižena může být i schopnost řadit předměty podle velikosti nebo rozpoznávat vztahy v dimenzi více – méně.
  • verbální – vázne schopnost slovně označovat operační znaky, pochopení matematické terminologie ve smyslu určování o…více, o…méně, krát…více, méně, nezvláda slovně označovat matematické úkony, množství a počet prvků nebo i jen odpočítávat číselnou řadu. Na slovní výzvu není žák schopen ukázat počet prstů, označit hodnotu napsaného čísla apod.
  • lexická – typická je neschopnost číst matematické znaky a jejich kombinace, symboly, jako jsou číslice, vícemístná čísla s nulami, hlavně uprostřed, tvarově podobná čísla apod. Jedná se o podobu dyslexie v oblasti čtení číslic a čísel.
  • grafická – se projevuje narušenou schopností psát numerické znaky, žák se neumí vyrovnat s příslušnám grafickým prostorem, mívá problémy v geometrii. Jedná se o podobu dysgrafie v oblasti matematiky.
  • operacionální – nezvládá provádění matematických operací, zaměňuje je, nahrazuje složitější operace jednoduššími, písemně řeší i velice lehké úkoly.
  • ideognostická – porucha v chápání matematických pojmů a vztahů mezi nimi, v chápání čísla jako pojmu. Jedinec nedovede zpaměti vypočítat příklady, které by vzhledem ke své inteligenci a dosaženému fyzickému i mentálnímu věku měl zvládnout zcela bez obtíží.

V rubrice Informace pro rodiče – Návod jak pracovat na automatizaci početních spojů.


Dyspraxie
Dyspraxie, mezinárodně známá jako vývojová porucha motorické koordinace, (Developmental Co-ordination Disorder, DCD) se týká dětí a dospělých výraznými motorickými obtížemi, které nepříznivě ovlivňují jejich život a schopnost učení. V minulosti byly tyto obtíže známy také pod názvy:

  • syndrom nešikovného dítěte
  • minimální mozková dysfunkce

Jedná se o poruchu či nezralost v uspořádání pohybů, která vede k dalším problémům v oblasti jazyka, percepce a myšlení:

  • problém základní struktury – svalová ochablost a nepružnost nebo snížený svalový tonus provázený naopak zvýšenou pružností a pohyblivostí
  • přijímání informací a plánování aktivit – obtíže promyslet a naplánovat co a jak má být uděláno.
  • percepční obtíže -v oblasti zrakového nebo sluchového vnímání.
  • obtíže vykonat pohyb (činnost) – děti mohou mít problémy s tím, že neví, jaký první krok mají udělat; mají potíže s časovou posloupností a návazností pohybů.
  • porucha v koordinaci očních pohybů patrná obzvláště při čtení
  • porucha motoriky mluvidel


ADHD
ADHD („Attention Deficit Hyperactivity Disorders“ – hyperaktivita s poruchou pozornosti). Základem ADHD je pak LMD (lehká mozková dysfunkce), tedy faktická změna ve stavbě nervové soustavy, čímž je způsobena změna v distribuci energie. Tímto jsou pak ovlivněny prakticky všechny kognitivní funkce.
ADHD se většinou nevyskytuje osamoceně. Uvádí se, že 44 % dětí s ADHD trpí další psychickou poruchou – například nějakým typem specifické poruchy učení, jako je třeba dyslexie (porucha čtení), dysgrafie (porucha psaní), dysortografie (porucha pravopisu), dyskalkulie (porucha matematických schopností) apod.…) a 32 % až dvěma poruchami.

V této souvislosti je třeba zmínit, ADHD nemá nic společného s inteligencí jedince (i když v důsledku snížené pozornosti bývají školní výsledky horší).

Jako základní vlastnosti typické pro lidi s ADHD, je pak možné uvést:

  • deficit pozornosti – krátké intervaly zaměření na jednu věc, chybí reflexe času, problém s opakovanými nebo nudnými (nutnými) úkony, poruchy motoriky – často se mluví od narušení „harmoničnosti“ pohybů u drobné i hrubé motoriky
  • impulzivnost – rychlé, neadekvátní reakce, špatné porozumění vlastním pocitům (často i neschopnost je verbalizovat), často také nižší sebehodnocení, vztahovačnost
  • hyperaktivita – neúčelné, nadbytečné pohyby (často si hrají s věcmi a pohybují se bez ohledu na okolí a situaci), zvýšený řečový projev (to jak hlasitost, tak množství, své činnosti často doprovází zvuky a komentuje je)

Často pak může být ADHD doprovázena jevy jako noční děsy, deprese a úzkost, neuznávání autorit atd.

Možné příčiny ADHD
Nejsou přesně definovány, avšak vzhledem k praktickým zkušenostem poraden lze konstatovat, že daný syndrom může souviset s takzvanou novorozeneckou žloutenkou, čili se stavem vyšší hladiny bilirubinu v krvi po rozpadu krvinek. K tomu dochází i vzhledem k různosti krevní skupiny rodičů. Vysoký bilirubin může poškodit mozek, proto se novorozenci od určitých hodnot musejí ozařovat takzvaným „modrým světlem“, které urychluje rozklad a zpracování barviva. Dále se v ADHD může projevit mechanické porodní poškození mozkové tkáně nebo nedostatečný příjem jódu v těle matky.

Obecná doporučení k přístupu k dítěti s SPUCH pro rodiče
Rodina je základní výchovnou institucí. Její výchovná funkce vychází ze Zákona o rodině. Prostřednictvím této funkce rodiče přebírají odpovědnost za svoje děti. Snaží se jim zajistit odpovídající výchovu, vzdělání, bezpečí, zabývají se přiblížením základních sociálních norem uznávaných v dané společnosti.

Pro 21. století v naší vyspělé společnosti je typická pro rodinu jako instituci její snížená stabilita. Rodinné vztahy nejsou tak pevné, vztahy mezi jednotlivými členy se snadno narušují, chybí hlubší pochopení pro jednání a chování. Rodina se setkává s problémy, na které nebyla v době tzv. totality připravena, rodiče bojují se strachem ze ztráty zaměstnání, z neschopnosti udržet jistý ekonomický standard, problémy členy nezocelují, ale vedou spíše k jejímu snadnému rozpadu.
Přitom především děti s SPUCH (ale i všechny ostatní) potřebují pro svůj zdárný vývoj výchovné působení obou rodičů. V důsledku nedostatku času vázne porozumění mezi otcem, matkou, dětmi i v rodinách tzv. plně funkčních. Někteří rodiče podnikají, mají často dvě zaměstnání a na dítě jim nezbývá čas. Rozhovory s dítětem, vzájemné souznění s ním, vycházky do lesa, sportovní rekreační aktivity – to vše nahrazuje dítěti velice často televize, domácí kino, MP3 přehrávače, apod.

Rodinu jako výchovného činitele charakterizují tyto skutečnosti:

  • rodiče jsou prvními a nejdůležitějšími vychovateli v životě dítěte
  • rodiče jsou odpovědni za výchovu svých potomků
  • způsob života, který rodina preferuje, ovlivňuje výchovu dětí ve volném čase
  • nepřímá výchova rodičů, nápodoba jejich chování a jednání je základem pro – mravní vývoj dítěte
  • rodinu posiluje emocionální rovnováha mezi jejími jednotlivými členy

V případě, že se v rodině vyskytne dítě s SPUCH, nejedná se o žádnou katastrofu. Přesto první sdělení diagnózy často u rodičů vyvolá smutek a zklamání. Typické bývá hledání viny u druhých, agresivní pocity a vztek na všechny kolem, ale často i na sebe samotného.

Přitom je třeba co nejdříve se pokusit o racionální hodnocení situace a umožnit dítěti, aby bylo schopno reálně fungovat ve škole i doma. Rodiče by měli své dítě podporovat, reálně mu pomáhat, být k němu důslední, dávat mu najevo dostatek své lásky.

  • rodič dítěte s SPUCH se stává současně jeho učitelem, měl by k přípravě na výuku přistupovat důsledně, systematicky, pracovat s dítětem efektivně
  • rodič by měl s dítětem pracovat v krátkých časových intervalech, po menších učebních celcích
  • rodinná atmosféra by měla být plná pochopení, podpory dítěte a spolupráce formou hravých činností, kterými se do školy připravuje
  • rodiče ve svém přístupu by neměli šetřit pochvalou a oceněním snahy. Musí dítěti vysvětlit, že i přes jeho snahu je plno věcí ve škole těžkých a je zcela logické, že se něco nepodaří i přesto, že se budeme doma učit.
  • rodič by neměl zapomínat dát dítěti prostor na skutečnou volnou hru a zábavu, prostor pro pohyb
  • rodič by měl umožnit dítěti rozvíjet se v tom, v čem je dobré co ho baví dělat. V tom spočívá největší kompenzace vzniku sníženého sebevědomí a sebehodnocení pod vlivem školního neúspěchu.

Při práci s dítětem s SPUCH či s ADHD je třeba vždy promyslet, jak může vnější odměna podpořit jeho vnitřní motivaci k plnění úkolu.

Dodržujme tedy zásady:

  • odměna musí přijít bezprostředně po splnění úkolu
  • odměnou musí být něco pro dítě opravdu hodnotného a důležitého
  • odměna musí být u většiny dětí hmatatelná

Cílená podpora a pomoc rodičů závisí na:

  • akceptování problému – rodiče se musí učit akceptovat, že jejich dítě má specifickou poruchu učení, že jeho problémy nejsou projevem nedostatku snahy
  • vysvětlení podstaty SPUCH dítěti – rodiče musí dítěti vysvětlit, že jeho problémy nesouvisí s nedostatkem inteligence, že není hloupé
  • vytvoření přátelské atmosféry – rodiče dítěti nabídnou pomoc při překonávání obtíží. Dítě by se mělo naučit pomoc přijmout. Pomáhat dítěti, obzvláště jedná-li se o kombinaci poruchy učení s chováním, je záležitostí minimálně na celou dobu školní docházky do základní školy.
  • zvyšování motivace ke vzdělání – dítě nesmí být pod tlakem, nesmí být nemístně zatěžováno, musí u něj převládnout pocit úspěchu. Ten se navodí i pouhým oceněním píle. Rodiče by měli dopředu počítat s možností pouze pomalého zlepšování a s malými pokroky.
  • rozumné zatížení dítěte
  • volbě přiměřených krátkodobých cílů
  • multisenzoriálním přístupu – učební látku procvičovat za využití co nejvíce smyslů, ne vždy se totiž podaří zjistit, který smysl dítě při učení preferuje
  • být v pravidelném kontaktu se školou, využití reedukačních počítačových programů